Ivan Štěpán, reprezentant Československa v motocrossu

Ivan Štěpán, reprezentant Československa v motocrossu

Ivan Štěpán, reprezentant Československa v motocrossu, se svojí manželkou, sympatická blondýna po jeho levé ruce, se zájmem sledují soutěž parašutistů na letišti v Nové Vsi 11. 7. 2015.

Člen našeho veterán klubu - bývalý závodník Ivan Štěpán.

Dnes vám představím dalšího člena klubu, který zasvětil motokrosu velkou část svého života. Nad fotografiemi jsem s Ivanem pozorně naslouchal vyprávění o jeho plodném závodnickém období. Co mě nejvíc zajímalo a co závidím takovým hvězdám jaký Ivan bezesporu byl a je, jsou fanynky. Při otázce – a co fanynky? Dostal jsem krátkou odpověď – mraky a po dramatickém polknutí - všude – přitom měl takový zasněný pohled - hned však dodal - sport byl na prvním místě. A teď vážně.

Ivan se narodil v roku 1944 ve Žďáru nad Sázavou. Sotva oslavil své druhé narozeniny, dostal jeho táta pracovní umístěnku na dráhu do Jeseníku. Tady Ivan vychodil základní školu. V Jeseníku se také vyučil automechanikem pro Jesenický komunál. V roce 1960 – 61 se účastnil terenních soutěží na Moravě na svém Pionýru a dvakrát se účastnil závodu Stříbrný Smrk, kde byl druhý. Tady jeho soupeř byl náš Českoveský - Laďa Lukeš, kterého porazil. ( Ivan nechtěl abych to napsal, prý ať se Laďa nenaštve.) V sezoně 1962 – 63 jezdil na ČZ – 150 soutěže a na Jawě 175 motokros. Na vojnu do Dukly Mošnov nastoupil v srpnu v roce 1963 a jezdil Jawu 350, 420 a ESO 500. Vyjezdil si druhou výkonnostní třídu a hromady věnců a cen. Po vojně jezdil ESO 500 a postoupil do první výkonnostní třídy. A jako všechny závodníky i jeho pronásledoval nedostatek financí. V roce 1967 neodolal vábení z Dukly Mošnov a vrátil se na vojnu, kde mu slíbili byt a pořádnou motorku. Se svou novomaželkou Janou, s kterou se oženil v roce 1966 odjeli do Příboru. Nastěhovali se do nového bytu, kde Jana porodila dceru Ivanu. V sezóně 1967 – 68 jezdil na ČZ – 360 mistrovství republiky a na motocyklu ČZ - 380 mistrovství armády. Na závodech zase sbíral hromady věnců a cen. Rok 1969 byl pro Ivana úspěšný a v mistrovství armády ve třídě 500 se umístil na celkovém prvním místě. V Přerově se také účastnil mistrovství světa a skončil na 18. místě. V roce 1969 a 1973 jsme ho mohli vidět i na kontrolních závodech v Mikulovicích a Nýznerově, kde vždy stál na bedně. A je tu rok 1970 – na který Ivan nevzpomíná rád. 17. května se při závodě těžce polámal a celou sezonu ho doktoři dávali dohromady. V následujícím roce 1971 - 1974 byl zařazen do reprezentace a zase závodil s plným nasazením v mistrovství republiky, kde si vyjezdil v prvním roce v reprezentaci celkově 4. místo. Současně jezdil i mezinárodní závody armády v NDR, Polsku, Jugoslávii a SSSR. Nad dlouhým seznamem jsem se ho zeptal. Jak jsi skončil v tom Wolgastu – odpověď - první. Ukažu prstem na další město a tady?- odpověď - první a tady? - zase první. A tak pořád dokola. Že motokros je pořádná raubírna a člověk musí mít pořádnou fyzičku, popisoval Ivan rok 1973. Na začátku sezony jezdil ČZ typ 420, do které mu jeho mechanik pan Jakubec ze Strakonic namontoval prototyp továrního motoru. Při vzpomínkách na prototyp se díval na své ruce a poznamenal. Motor měl špatný kroutící moment, motorka se stále stavěla na zadní a po každém závodě jsem byl vyřízeny a měl zkrvavené ruce. Vydržel to 6 závodů a s poděkováním motor vrátil. V těchto letech také jezdil populární televizní motokrosy, které komentoval nám starším známý motocyklový závodník František Šťastný. Přenosy těchto závodů nás fandy pokaždé přikovaly před obrazovku televizního příjmače. V sezóně 1974 si v mistrovství družstev v kategorii do 500 ccm vyjezdil 1. místo a v tom samém roce se účastnil mistrovství světa v Přerově, kde skončil na 10 místě. Je tu sezona 1975 – 1976 a Ivan přesedlal i na terénní soutěže. Nebylo to vůbec jednoduché. K ruce dostal jednoho vojáka, kanystry s benzinem, pár náhradních dílů a s vlastním Žigulem a vlekem objížděli závody. Přesto jeho team, což byl on a mechanik ( voják základní služby) vyjeli v mistrovství republiky a evropy 1. výkonnostní třídu. V mistrovství republiky se většinou umisťoval na bedně. V Evropě vždy kolem 4 - 5. místa. Během sezony si párkrát odskočil zazávodit i v motokrosu a zase stával na bedně, například v mezinárodních závodech v Polských Sopotech skončil na 1. místě. V následujícím roce 1977 se vrátil jen k motokrosu a na ČZ 380 absolvoval mistrovství republiky a armády a většinou stával na bedně. V mistrovství družstev byl celkově třetí a v jednotlivcích celkově 7. Rok 1977 byl jeho poslední ve vrcholovém sportu. Po ukončení sezony mu bylo nabídnuto zůstat v armádě u 8. leteckého pluku, jako technik a později jako náčelník opraven POL II, kde se opravovaly letadla Mig 21. Zeptal jsem se Ivana, jestli nevyzradíme vojenské tajemství – prý ne, pluk již neexistuje. Ivan i v důchodovém věku je zaměstnán na částečný úvazek u vojenské firmy. Tady jsem nevyzvídal, jistě to bude tajné. Ještě trochu o jeho soukromém životě. Při závodění vystudoval Automobilní průmyslovku v Bruntále a také studoval na Pedagogické fakultě. Že v životě jsou i smutné etapy se přesvědčil v roce 1993, kdy mu zemřela jeho žena Jana. O dva roky později se seznámil s nynější ženou Radkou, která má dvě děti a spolu žijí střídavě v Praze a v Domašově, kde mají chalupu a jako správný děda s babičkou hlídají vnuky, vnučky a jednoho pravnuka. Jejich chalupa je i místem setkání Ivanových soupeřů a kamarádů, kde se při sklence vína vzpomíná na motocyklové nelítostné boje. Jen pro zajímavost v Domašově má chalupu i jeho duklácký trenér Julek Kovačík. Ivan s Radkou se také účastní a pomáhají, pokud to čas dovolí na našich akcích a navštěvují schůze. V našem muzeu je vystavena jedna z desítek závodních motorek - ČZ 514, na které jezdil. Před dvěma lety přijalo Ivanovo pozvání několik jeho kamarádů reprezentantů. Ti přijeli (jak jinak než na motocyklech) na naše Veteránské závody do České Vsi, kde jste je mohli poznat naživo. Poslední moje otázka. Co je teď v Dukle v Mošnově? No, byl jsem tam vloni – vše je zbouráno a všude trávník, jen dvě velké břízy stojí pořád na svém místě. Ty stály před vchodem do baráku, kde měl kancelář velitel. Co na závěr – nezbývá než smeknout nad sportovními výsledky a popřát další a další úspěchy v civilním - důchodcovském životě. Napsal Hauerland Jiří prezident veterán klubu.

Fotografie
Ivan Štěpán.jpg